něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            
10.2.2013  (upr. 11.2.2013)
Rozdělená společnost?

Po uplynuvší první přímé volbě prezidenta České republiky a kampani, jež ji předcházela, získaly mezi jejich protagonisty – politiky a novináři – na oblibě výroky o rozpolcenosti české společnosti. Relativně nahlížená struktura české společnosti je přitom ve skutečnosti zcela opačná.


Hysterie

První otázky, na které odpovídal jak vítěz, tak i poražený, se z velké části týkaly jejich přístupu k údajnému rozdělení české společnosti. Oba se předháněli ve slibech budoucí práce na „sjednocení“ české společnosti, i když v případě nově zvoleného prezidenta s výjimkou „horního půl milionu“.

Podle premiéra Nečase se budou vyhloubené příkopy jen těžko zasypávat. Komentátor Lidových novin Zbyněk Petráček přirovnává kampaň před prezidentskými volbami k válce: „V situaci, kdy přímá volba hlavy státu dále vyhrotila táborové rozdělení společnosti, je na místě otázka: jak stráví porážku schwarzenbergovský tábor? Šance, že by vzal Zemana i za svého prezidenta, je iluzí (jako by byla iluzí pro zemanovce po výhře Schwarzenberga). Spíše se uplatní poučka von Clausewitze. Slavný pruský generál tvrdil, že válka je politika vedená jinými prostředky. Teď se to obrací: Politika je válka vedená jinými prostředky.” Lékař Jan Hnízdil přirovnal vášně vyvolané prezidentskou kampaní k „řádění rowdies na fotbalovém stadionu. Už chybí jen fyzické napadání. A nemyslím si, že by kterýkoliv z kandidátů byl schopen situaci rychle uklidnit.“ A dodává: „Emoce byly vypuštěny a emoce budou dál vládnout. To, čeho se obávám, jsou násilné střety…. Výsledkem mohou být lidé v ulicích. Měli bychom myslet i na tuto variantu."


Jak je česká společnost rozdělena

V české společnosti existují pouze dvě trvalá štěpení s politickým přesahem. Prvním je sociálně-ekonomické štěpení na levici a pravici. Druhým je sociální štěpení město – venkov.

Určitým problémem je, že se tato štěpení překrývají. Jinými slovy, česká společnost postrádá významnější vrstvu městských levicových liberálů, jací kupříkladu tvoří základ voličstva Demokratické strany ve Spojených státech, a naopak konzervativní pravicový venkov, jenž v jižních tradičně agrárních státech USA tvoří baštu Republikánské strany.

Tato dvě štěpení můžeme nicméně označit za „vyjednatelná“. Ve snaze pokrýt co největší část voličské obce se politické strany uchylují k ekonomicky středovým pozicím, a to do té míry, že je dnes prakticky nemožné rozlišit sociálně-ekonomickou politiku hlavní levicové a pravicové strany.

Rozdělení na obyvatele měst a venkova je stále více relativizováno vnitřní migrací a skutečností, že značná část venkovské populace pracuje ve městech.


Jak česká společnost rozdělena není

Nahlédneme-li českou společnost z relativizující globální pozice, uvědomíme si její neobyčejnou homogenitu. Již dvacet let český stát nezná národnostní štěpení. Žádná významná politická strana se nevymezuje národnostně jako zástupce určitého etnika. Opačnou zkušenost přitom má mnoho postkomunistických států střední a východní Evropy: Bosna a Hercegovina, Slovensko či Ukrajina. V těchto zemích mívají předvolební kampaně ještě vyprázdněnější formu než v Česku: nejsou střety názorů, ale primárních nevyjednatelných identit.

Česká společnost je ovšem národně homogenní nejen ve srovnání se svými východními sousedy, ale i ve srovnání s tradičními demokraciemi západní Evropy. Jakékoliv volby v Belgii se nesou v duchu soutěže mezi Vlámy a Valony; sociálně-ekonomická štěpení jsou podřízena národnostním: každé etnikum má svojí socialistickou a liberální stranu. Poslední jednání o vzniku vládní koalice trvalo 353 dnů, což je světový rekord mezi demokratickými zeměmi. Rovněž politický proces ve Spojeném království je z velké části naplněn skotským separatismem a anglickou snahou o jeho zastavení.

První přímá volba prezidenta České republiky se konala několik týdnů po dvacátém výročí jejího vzniku. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že rozhodnutí české politické elity před dvaceti lety – jakkoliv nebylo podepřeno lidovým hlasováním – se ukázalo být prozíravým a zaručilo české i slovenské společnosti mnohem větší stabilitu, než jaké by se těšily ve společném federativním státě. Uvědomíme-li si, jak složitá a vleklá vyjednávání provázela jmenování hlavních státních činitelů v komunistickém Československu i jejich volby po roce 1989, zdá se proběhnuvší kampaň umírněnou a klidnou. Pakliže by probíhala v prostředí československé federace, hlavním tématem by byla národnost budoucího prezidenta, tak jako tomu bylo na konci roku 1989. (Jeden z hlavních argumentů české strany proč nezvolit za prezidenta Alexandra Dubčeka zněl, že Slovákem je již federální premiér Marián Čalfa. Poté, co se stal prezidentem Václav Havel, naopak slovenští představitelé odmítali přijmout za federálního premiéra Čecha Jana Stráského.)

České společnosti jsou cizí také náboženská štěpení. Žádný z hlavních politických proudů se nevyhraňuje nábožensky. Jedinou nábožensky vymezenou politickou subkulturou jsou paradoxně jinak většinoví křesťané, vliv jejich politické strany ovšem v posledních dvaceti letech nezadržitelně klesá. Zde je opět na místě zmínit Bosnu a Hercegovinu, ale třeba také Irsko nebo Polsko, v nichž je náboženské vyznání jedním z hlavních zdrojů politické identity. (V případě Polska je zdrojem štěpení otázka samotné sekularizace státu.)

Ač se často hovoří o levicové Moravě a pravicových Čechách, česká společnost nezná politicky relevantní regionální identity. Žádný z českých ani moravských krajů neusiluje o autonomii v míře, jaká je běžná například v Itálii, kde v Padánii pravidelně vítězí Liga Severu, jejímž cílem je zemi přinejmenším federalizovat; ve Španělsku, v němž se celostátní volby nesou ve znamenají boje za udržení Katalánska ve společném království; či v již zmíněné Británii.

Všechny zmíněné země mohou Česku jeho sociální a politickou homogenitu závidět.

Česku se zatím vyhnula také výraznější sociálně-ekonomická štěpení, jaká zná kupříkladu Velká Británie nebo Spojené státy: existenci uzavřených subkultur, jež se spolu nestýkají a žijí zcela odděleně. Na rozdíl od zmíněných zemí je v Česku stále běžné, že občané z různých sociálních vrstev ráno usedají do téže tramvaje a po práci jdou na nákup do téhož obchodního centra.


Kdo štěpí Čechy

Údajné rozdělení české společnosti, jež bylo v uplynulých týdnech opakovaně zmiňováno novináři a státními představiteli není těžké relativizovat, nahlédneme-li českou společnost globálním pohledem. Veřejné diskursy, narativní rámce ani epistemologické vzorce nejsou v Česku „ponárodněny“, „ponáboženštěny“, „regionalizovány“, ani „potřídněny“.

V této souvislosti stojí za zmínku vhodnost alespoň zamyšlení se nad nahrazením současného poměrného volebního systému při volbách do Poslanecké sněmovny většinovým systémem.

To ovšem neznamená, že v české společnosti neexistují snahy o její rozštěpení. Jak jinak interpretovat skutečnost, že redaktoři nejčtenějšího českého deníku – mající značný vliv na veřejné mínění – považují antikomunismus prezidentských kandidátů za ctnost? Přestože současní dědici autoritářsky vládnoucí Komunistické strany zastávající veřejné funkce mohou (a měli by) být velkým trnem v oku, snaha a priori vyloučit jednu pětinu populace, která je podporuje, z demokratického procesu – a tím zpochybnit jeho základní principy – rozděluje společnost mnohem více než vyhrocená kampaň před jedněmi prezidentskými volbami.

2.12.2012  (upr. 17.12.2012)
O vnímání dobra

Tento článek je článkem besedy otevřené článkem O tom, že naivita není vždycky utopie:

1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky- 

2) O vnímání dobra -JD- 

3) Poznámka o dobru -William-


  Z antropologického hlediska lze rozlišit dva způsoby jedincova a kolektivního vnímání dobra.
  První způsob můžeme nazvat objektivní: jedinec je přesvědčen, že hodnoty, jež vyznává, představují univerzální dobro pro všechny. Pakliže nějaké hodnoty považuje za univerzální dobro více jedinců, stávají se součástí ideologie, světonázoru. Vyznavači ideologie se navzájem přesvědčují a potvrzují si, že hodnoty, které vyznávají, mají absolutní platnost. Jednání jedinců, kteří dané hodnoty neuznávají a svými činy se jim protiví, pak jejich vyznavači vysvětlují různými teoriemi, jež lze souhrně označit jako teorie morálního kompasu: každý racionální člověk chápe a rozumí obecné platnosti těchto Hodnot; to jen prostředí (lidé), které ho obklopuje, mu zatemnilo zdravý úsudek a vychýlilo jeho morální kompas. Patřičnou výchovou a vzděláním lze každého jedince přivést k prozření a pochopení dobra našich hodnot.
  Objektivní způsob vnímání dobra je ze své podstaty netolerantní a exklusivní: lidé, kteří své hodnoty vnímají jako univerzálně platné, netolerují jiné názory a jejich stoupence vylučují z diskuze.
  Druhý způsob vnímání dobra nazvěme subjektivní: jedinec si není jist univerzální platností hodnot, jež vyznává, a více či méně propadá morálnímu relativismu. Uznání vlastní pozice jako subjektivní a relativní vůči pozicím druhých ho ovšem otevírá diskuzi a umožňuje mu konfrontovat své názory s argumenty druhých stran.
  Subjektivní vnímání dobra je sice inklusivní a tolerantní, morální relativismus, jenž z něho vyplývá, ovšem vystavuje jedince, kteří vnímají dobro subjektivně, riziku tolerance zla.
  Svět, jak jsem ho výše zjednodušeně načrtnul, je tedy obýván jednak skupinami netolerantních jedinců prosazujících své domněle objektivní pojetí dobra, jednak masou jednotlivců, kteří činnosti oněch skupin mlčky přihlížejí.
  Tolik ontologický základ. A nyní k Fankyho otázce: „Proč by z toho, že nějaké dobro je, mělo hned vyplývat, že je třeba ho zavádět? Proč by z toho, že tohle dobro platí pro každého, mělo vyplývat, že zrovna my bychom měli hlídat, aby ostatní byli dobří?“
  Pokračuje ve „škatulkujícím“ přístupu, tvrdím, že Fanky se kloní spíše k subjektivnímu vnímání dobra a jeho otázky se ptají na motivy a uvažování jedinců, kteří vnímají dobro objektivně. Stěží mohu popsat autentické myšlenkové pochody vyznavačů exklusivních ideologií, neboť i já se přikláním spíše k subjektivnímu pojetí dobra. Ve zjednodušené podobě ho celkem výstižně popsal Fanky ve třetím odstavci svého příspěvku. Co vede stoupence exklusivních ideologií k potřebě zavádět je? V racionální rovině je to přesvědčení – na základě úvah – o jejich univerzální platnosti, v emocionální rovině pak solidarita a soucit s těmi neprozřevšími.
  Dvě doplňující poznámky na závěr:
  „Láska“ nepředstavuje univerzální dobro, nýbrž spíše jeho synonymum. Tvrdit že: „láska je univerzální dobro“, je podle mne tautologie. Objektivně vnímané dobro má konkrétní náplň; minimálně v podobě hodnoty, jež je prosazovatelná a má svůj reálný uskutečňovatelný protiklad: rovnost příležitostí vs. rovnost výsledků, svoboda vs. rovnost, přednost jednotlivce vs. přednost kolektivu, atd. Nenávist coby protiklad lásky nepovažuji za prosazovatelnou hodnotu. Jedinci prosazující nenávist jsou zpravidla vytěsněni ze společnosti, a to i v režimech, jež se navenek zdají být nenávistné, jako byl ten nacionálně socialistický. (Mimochodem, nacismus primárně nevycházel z nenávisti, ale z lásky – ke „své“ rase.)
 I subjektivní vnímání dobra vyžaduje minimální objektivně vnímané hodnoty: toleranci a svobodu diskuze. Subjektivní vnímání dobra se tedy částečně kryje s liberalismem.



⇡nahoru⇡